První zprávy z Turecka

Turecko, 28. 6. 2009, den 3 z 75J

Tak konečně dávám o sobě první zprávuJLet byl docela náročný, neletěla jsem mockrát, ale můžu říct, že tenhle let byl můj nejhorší. Turbulence a tak… Přiletěla jsem asi v šest hodin místního času, a hned při východu z letiště mě stavěl letištní security, proč prý mám dva velké těžké kufry, a otevřít, ukázat… Nevěřil mi, že je to materiálové vybavení pro dětský klub, ve kterém budu pracovat a dělal problémy. Nakonec se ale vše vyřešilo, a já unavená a na Turky naštvaná už při východu z letiště se táhla za delegátkou a na autobus.. Cesta autobusem trvala asi 2 až 2 a půl hodiny… Ale ta bída okolo, když jsem se dívala z okna.. Dálnici přecházela taková stará paní, táhla za sebou na provaze dvě krávy a zablokovala nám cestu…

Vystupovala jsem u „našeho hotelu“ úplně sama a úplně poslední… Přivítání bylo chladné, zavedli mě na večeři, na pokoj a nechali mě tak.. Co se týče pokoje, bydlíme 4 holky pohromadě v jednom pokoji, dvoupatrové postele…pokoj je docela příjemný, máme dokonce klimatizaci, což je paráda ve zdejším horku. Jenom koupelna nám dělá trochu starosti, kdykoliv se někdo osprchuje, zůstane v koupelně 5 cm vrstva vody..Takže hned po hodině tady jsem pochopila, co holky myslí „small problem with water“ . Prý by nám to měli spravit, ale kdoví.. Turci mají se vším čas. Nemáme tam ani závěs, takže po sprchování je všechno totálně mokré.

Moje spolubydlící jsou dvě Rusky a jedna „Litevanka?“ – prostě holka z Litvy, která taky mluví rusky. Jsou to blonďaté slečny s perfektní postavou, které dost času tráví u zrcadla, a hodně dbají na to, jak vypadají.. Ale snad se s nimi nějak srovnáme.

Nikdy by mě nenapadlo, že s mými znalostmi angličtiny a němčiny budu mít někdy někde problém se dorozumět.. Naši se učili ve škole jenom rusky a říkají, že to nikdy nikde nevyužili.. Asi je pošlu na dovolenou do TureckaJ Samozřejmě angličtina je tady taky důležitá, jinak bych se s nimi asi nedomluvila…Ale ruština vévodí..

Mám tady trošku problém s tím, koho mám poslouchat. Oficiálně se musím řídit tím, co mi nařídí cestovka a pokyny delegátky, je tady ale taky animation manager – Kristina a ta je dost drsná. Řekla mi, že budu poslouchat ji, jinak nemám právo tady vůbec bydlet – jinak nebydlíme v hotelu, jak by se mohlo zdát, ale vedle hotelových garáží v takových malých „pokojících“.  S Kristinou mám trošku problém, hotelových animátorů je tu dost, ona je má všechny na starosti a je hodně přísná. Delegátka mi říkala, abych poslouchala její příkazy a ne, co mi řekne Kristina, ta zase tvrdí opak.. Tak aby se z toho jeden nezbláznil.. Jenže delegátku uvidím dvakrát za týden, kdežto Kristina mě pořád kontroluje… Samozřejmě budu poslouchat delegátku – je to jediná moje spřízněná duše tady. Ale z Kristiny mám popravdě strach. Budu se z toho muset naučit nějak diplomaticky vybruslit ke spokojenosti všech stran, jinak by mě tady ušlapali všichni – včetně mých spolubydlících..

Občas mám pocit, že tady odsud hned uteču, protože celé prázdniny to prostě nevydržím. pořád jsou všichni happy, přetvařují se, usmívají… Ale kdoví, co si doopravdy myslí.. Chytá mě srdíčko, a takové moje slzavé údolí, kdy bych nejraději nasedla na první letadlo a letěla a letěla hned za maminečkou mojí a už  bych ji nepustila..A pusinkovala bych ji…Vidíte…už mi zase tečou slzičky.. Nesmím na to myslet. Prý by mě stejně odsud domů nepustili..A Kristina už vůbec ne.. Stačí se na ni podívat, na drsňačku…Ale včera jsem měla pocit, že bych to tady snad mohla zvládnout.. Takže se to tak kýve, no… Ale musím si hodně ustupovat, sama sobě. Normálně, si myslím, že jsem člověk hodně společenský, který si potřebuje hodně povídat a smát se a objímat s kamarády. Ale tady ty kamarády nemám. A s holkama si nemáme co říct. Jsou to lidi, se kterými bych se za „normálních okolností“ asi vůbec neseznámila… a díky tomu, že nerozumím rusky, jsem absolutně odříznutá, no… Takže si budu muset zvyknout tohle léto samotařit. A asi to nebude sranda…Kruciš, už zase slzičky.. Stýská se mi, to víte, že jo… A je to vždycky tak, když někam jedu… Ale já se nepoučím, stejně zas někdy někam vyrazím a pak si to budu vyčítat, že jsem radši nezůstala s našima…

Snad to tady nějak zvládnu, vždyť jsem holčina šikovná, no ne? Zase se brzo ozvu, až se mi trochu rozjede můj pracovní režim… Oficiálně vlastně začínám pracovat od zítřka – říkala delegátka. Když se to dozvěděla Kristina, byla pěkně naštvaná. Že nepřichází v úvahu, že musím dneska začít makat a nevím co ještě. Ale tak snažím se nějak vyhovět oběma. Strávila jsem dost času nad kufry z cestovky a přepočítávala pastelky a veškeré věci, které mi tu poslali.. Ještě to nějak musím vykoumat s programem.. No, je to jinak, než nám říkali v Praze, že to máme dělat. A já jsem zvyklá řídit se pokyny a poslouchat. A teď, babo raď. Já agenturu podvádět nebudu, jako to dělají jiní tady. Já ne.

Ještě jdu dneska k moři. Poprvé, konečně. Těším se. Je mi to vzácné.. A to moře tady… Je to nádhera – teda alespoň zdálkyJ

Moře – nááádhera…

Jestli to půjde, pokusím se příště přihodit nějaké fotky - popravdě - ještě jsem foťák ani nevytáhla z batohu... Ale myslím, že snad ještě bude příležitost:)